BIOFOTONICKÉ SKLO

26.04.2021

                                               známé také jako MIRON SKLO


Krásné fialové sklo je navrženo tak, aby chránilo obsah výrobků před běžným světlem a udrželo jej déle čerstvé a účinné.

Umožňuje pronikání infračervených a UVA paprsků a zároveň chrání před škodlivým viditelným světlem.

Výběr byl pro nás obzvláště důležitý, protože do skleněných obalů vkládáme ty nejkvalitnější přírodní produkty.

Biofotonické sklo je ekologické, 100% recyklovatelné a opakovaně použitelné.

Zabraňuje ztrátě biofotonů a je jediným sklem, o kterém je známo, že poskytuje ochranu a zajišťuje zachování vůně, barvy, bioenergie a dalších vlastností produktu. 

Fialová barva navíc symbolizuje harmonii a kreativitu, korunní čakra je spojována s moudrostí, ctí a nadějí. 

Srovnávací testy různě barevného skla ukázaly, že za předpokladu dodržení doporučených skladovacích podmínek získávají látky při dlouhodobém skladování ve fialovém skle optimální ochranu bioinformací.

Švýcarský biolog Dr.H. Niggli tvrdí že Experimenty s fialovým sklem ukázaly podstatně lepší kapacitu fialového skla oproti hnědému sklu nebo plastu.

Co jsou to biofotony? 

Biofotony jsou světla vyzařované živou tkání. Naše tělo absorbuje fotony ze slunečního světla přes naši kůži, oči i jídlo.

Přírodní produkty absorbují sluneční energii, zvýšené hladiny fotonů jsou vynikajícím ukazatelem kvality produktů. 

Světlo není jen něco, co ve dne rozjasňuje náš svět a umožňuje nám vidět naše okolí - světlo také produkují naše vlastní buňky; světlo tvoří důležitou složku vnitřního prostředí lidského organismu a nehmotnou část našich těl, která nás spojuje s okolním světem.

HISTORIE VÝZKUMU BIOFOTONŮ

Biofotony byly objeveny v roce 1922 při pokusu s kořeny cibule, který prováděl ruský embryolog a histolog Alexandr G. Gurvič (1874-1954).
Objevil, že jakýsi vliv z dělících se buněk na špičce jednoho kořínku stimuloval dělení buněk i na druhém kořínku.
Zjistil, že tento vliv procházel křišťálovým sklem, zatímco obyčejné sklo ho blokovalo, a učinil závěr, že se musí jednat o mitogenetické záření v ultrafialové oblasti spektra. Gurvič byl přesvědčen, že toto záření je projevem "morfogenetických polí" v organismu, které určují strukturu životních procesů v buňce a v organismu a řídí je.
Technické prostředky dostupné od 20. do 40. let však Gurvičovi a jeho spolupracovníkům na Leningradském výzkumném institutu experimentální medicíny a na Akademii lékařských věd v Moskvě neumožňovaly toto mitogenetické záření spolehlivě měřit. Vědci k zaznamenávání záření používali hlavně "biologické detektory" jako již zmíněné cibulové kořínky nebo také kultury kvasnic.
Když se po 2. světové válce dostaly medicínským výzkumníkům do rukou fotonásobiče, proběhla měření, která existenci buněčného záření prokázala nade vší pochybnost. Fotonásobiče uměly odhalit i stokrát slabší proudy fotonů a dokonce i jednotlivé fotony.
Takové potvrzení proběhlo na Západě poprvé v letech 1954-55, když italští biofyzikové L. Colli a U. Facchini se svými spolupracovníky na milánské univerzitě pomocí nové technologie verifikovali Gurvičovy objevy a prokázali, že výhonky různých rostlin vyzařují viditelné světlo. Po dvou publikacích na toto téma už nicméně ve svých výzkumech nepokračovali.
V 60. letech byly poprvé vydány zprávy o původních objevech ruských vědců na téma "ultraslabého buněčného záření" v západních jazycích.
Zatímco v Rusku probíhaly rozsáhlé výzkumy za pomoci fotonásobičů už od konce 40. let, systematický výzkum tohoto předmětu odstartoval až s experimenty australského fyzikálního chemika Terence I. Quickendena koncem 60. let a počátkem 70. let a konečně prací německého biofyzika Fritze Alberta Poppa, který se tomuto tématu věnuje od roku 1974.
Popp a jeho spolupracovníci na univerzitě v Marburgu a později na univerzitě v městě Kaiserslautern a na Mezinárodním institutu biofyziky v Kaiserslautern a v Neussu byli první, kdo zrealizoval systematické experimentální a teoretické zkoumání veškerých otázek souvisejících s tímto novým biologickým fenoménem.
Během těch třiceti let od počátku své práce Popp a jeho kolegové - a mnoho dalších badatelů z celého světa - nejen že nade vší pochybnost demonstrovali existenci a všudypřítomnost biofotonové emise, ale rovněž určili její vlastnosti, vyvinuli a otestovali množství hypotéz ohledně jejích možných biologických funkcí, pro něž bylo nalezeno mnoho důkazů, odvedli množství teoretické práce na teorii biofotonů, která objasňuje veškeré nebo aspoň některé pozorované jevy, a začali pracovat na nejrůznějších způsobech praktického využití biofotonových měření mikroorganismů, rostlin, zvířat a lidí.
Z Mezinárodního institutu biofyziky (IIB), založeného Poppem a některými jeho kolegy v r. 1996, se dnes stala mezinárodní výzkumná síť, sestávající z 22 členů sdružených do 14 vědeckých skupin sídlících na univerzitách v USA, Číně, Rusku, Polsku, Indii, Japonsku, Koreji, Izraeli, Itálii, Anglii a Německu.
Na výzkumu v oblasti biofotonů se v současnosti na světě podílí celkem asi 40 vědeckých skupin.
Vlastnosti biofotonové emise
Poté, co Poppův tým prokázal, že biofotonové záření je obecnou vlastností veškerého rostlinného a živočišného života, si vytyčil cíl prokázat, že záři, která ze živých organismů vychází, nevyvolává jen chlorofyl, teplotní vlivy, "spontánní chemická luminiscence" ani jiný "kontaminační efekt".
V sedmdesátých letech totiž americký biofyzik H.H. Seliger a ruský biofyzik A.I. Žuravlev prohlásili, že bioluminiscence je důsledkem občasných ztrát excitační energie, jež je obvykle využívána při chemických procesech, a tudíž nemá vůbec žádný biologický význam.
Dnes díky práci Poppovy skupiny a jiných vědců víme, že emise biofotonů významně koreluje s veškerými životními aktivitami organismu, který toto záření produkuje, a tudíž velmi pravděpodobně plní nějakou biologickou funkci (či více funkcí).
Na rozdíl od chemické bioluminiscence je pro ni typické, že její intenzita před smrtí organismu strmě roste - více než stokrát či tisíckrát - a pak v okamžiku smrti klesá k nule.
Intenzita záření také roste během mitózy (buněčného dělení) a vykazuje velmi charakteristické změny během všech fází buněčného cyklu. Velmi citlivě reaguje na veškeré rušivé podněty, vnější vlivy a vnitřní změny odehrávající se v organismu.

Z tohoto důvodu lze její měření využít jako spolehlivý a citlivý indikátor takových vlivů a změn.